Reference dětí
Na náš tábor jezdí mnoho dětí a většině z nich se tu líbí tak moc, že jezdí pravidelně několik let za sebou. Na následujících řádcích se s Vámi podělí o zážitky a zkušenosti a proč vlastně na tábory s námi jezdí.
Sven Mužík
Na tento letní tábor jsem jezd
il od šestí do patnácti let, takže jsem zde prvních dvacet jedna dní letních prázdnin strávil celkem desetkrát. Za tu dobu co jsem tam jezdil jsem si užil tolik legrace jako nikde jinde. Ať už to byly hry v okolních lesích nebo přímo v táboře, nikdy jsem se tu nenudil. A to ani v noci, protože jsem měl buď hlídku a nebo byla bojovka. Nejradši z celého tábora jsem ale vždycky měl okolní přírodu a krásné počasí, protože nejhezčí letní dny jsou ty slunečné a těch si v okolí Drahňovic užijete spoustu.
Adéla Neubertová
Na táboře jsem byla celkem osmkrát a pokaždé se mi to líbilo, vracela jsem se do Prahy nerada a aspoň na chvíli jsem si připadala očištěná od města. Ve skvělém kolektivu lidí se dobře spolupracuje a člověk se vždycky zasměje, když na to později vzpomíná.
Kamila Krbcová
Oba rodiče jezdili na tábor jako děti, praktikanti i jako vedoucí, když dospěli. Vyprávěli nám fantastické příběhy o nočních bojovkách plných strašidel a mrtvol zmazaných od kečupu, z nichž běhala husí kůže po zádech a doma jsme místo na princezny hráli na vedoucí s baterkou. Ovšem tahle vyprávění měla pro nás zvyklé televizi, počítači a telefonu stránku zcela nepochopitelnou. Nechat se odvést kamsi do lesů je sice romantické, ale bez mobilu, večerníčku před spaním, rychlovarné konvice, fénu na vlasy? Šílenost. A tak když jsme dosáhli věku šesti let s očekáváním jsme nastoupili do autobusu a odjeli do lesů, na tábor. První co jsme uviděli byly stromy, všude kolem dokola jenom stromy, uprostřed stromů louka kolem ní potok, přes potok na několika místech dřevěné můstky. Na jedné straně dřevěný srub za ním sbitá jídelna. Na straně druhé stany. S podsadou a plachtou typu A, B, jak jsme byli předem poučeni tatínkem. Ve stanech jenom dřevěná prkna položená napříč tak, že vytvářela postel. Vyfasovali jsme molitanové matrace na ně umístili karimatky a spací pytle přivezené z domova. Na otázku: „Kde budeme kakat?“ jsme byli odvedeni na dřevěnou latrínu. „Kde, že se budeme koupat?“ V provizorní sprše, dokonale technicky zvládnuté, do níž se ohřívá voda v černých sudech jen sluncem nebo v brutaru. Na tři týdny jsme zapadli do lesa a vylezli z něj, potom co jsme prožili cestu kolem světa i časem, na jiné planety, do knih a příběhů, špinaví a odření, ale šťastní jak blechy. Musím říct, že bych si nikdy nemyslela, že se budu ráda vracet právě na tohle místo. Ale vrátila jsem se, sedmkrát.
